7 skvělých e-knih, které by vám neměly uniknout
31. 1. 2018 15:11 | Patricie Kolohnátková

Jak napsala recenzentka maid na knižním serveru Databáze knih, „Tato kniha není vhodná pro abstinenty.” Důvod je zřejmý: Ladislav Zibura se tentokrát vydal do republik bývalého Sovětského svazu Arménie a Gruzie, kde (jak už víme od jiných cestovatelů, třeba od Tomáše Poláčka) teče alkohol proudem. Zatímco ale Poláček cestuje stopem, Ladislav je jiná šarže, takže mu stačí jen batoh na zádech a vlastní nohy. Co mu zároveň nechybí, je ironie, smysl pro humor a velký cit pro popis svých cestovatelských zážitků.

Pokud jste Ziburu zatím nečetli, máme pro vás ještě jeden důvod, proč se do cestopisu Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii pustit. Asi každý někdy snil o svobodě, s níž se člověk na všechno vykašle, sebere se a někam prostě vyrazí, že? Ladislav Zibura je pak úžasnou inspirací, jež ukazuje, že tou největší překážkou jsme si my sami.

Hlavní postavou příběhu je Samuel, který ještě předtím, než se román tunisko-švédského autora začne odvíjet, zemře při autonehodě. Všechno, co si nepamatuju, je pak rekapitulací vzpomínek Samuelových blízkých. Co hlavní postava znamenala pro přítelkyni Laide a co o něm dokáže říct jeho nejlepší kamarád Vandad? Odpovědi na tyto otázky hledá fiktivní spisovatel, jenž se za pomoci rozhovorů s přáteli i příbuznými snaží zjistit, jaký byl ve skutečnosti Samuel člověk.

Čím víc otázek však pokládá, tím víc nejednoznačné odpovědi dostává, až začínáte mít postupně pocit, že každý mluví o úplně jiném člověku. Anebo je jen naše paměť selektivní a pamatuje si pouze to, co jí vyhovuje? Román Všechno, co si nepamatuju, ukazuje, jak různé můžou být naše pohledy na svět i na činy, které my a lidé okolo nás dělají. A jasně také říká, že tolerance je jednou z nejdůležitějších hodnot, jíž bychom se měli řídit za každých okolností.

Manželské autorské duo, jež píše pod pseudonymem Lars Kepler, se v loňském roce vrátilo s thrillerovou novinkou Lovec Králíků. Jde o šestý díl série o komisaři Joonu Linnovi. Ten už dva roky sedí ve vězení s nejvyšší ostrahou, když se začnou dít věci. Zemře totiž švédský ministr zahraničí.

Protože se policie i nejvyšší představitelé bojí dalších vražd, do případu zapojí komisaře Linna. Při pátrání se opět setkává se Sagou Bauerovou a oba musí porušovat čím dál víc pravidel, aby se jim sadistický zabiják aspoň tak rychle nevzdaloval. Podaří se jim ho zastavit dřív, než bude pozdě?

Ke své nejnovější knize, jež vychází z autorových oblíbených statusů na Facebooku, si Michael Třeštík napsal synopsi ve formě mini-fejetonu sám. A zní takto: „Občas potkám lidi, kteří říkají, že nejsou na Fejsbuku. Připojí k tomu vždycky zdůvodnění, ze kterého vyplývá, že já jsem debil. Co já už přečetl knih o duševní práci.

Jak má být optimistické prostředí, ergonomicky správné sezení, čistý vzduch a kdo ví co ještě, a stejně všechno důležité jsem zatím vymyslel při cigáru zmáčknutý na stoličce mezi zdí a vanou v koupelně. Dřív jsem si kladl spousty otázek, ale jak jsem zrál, tak se jednotlivé dílčí otázky spojovaly do otázek obecnějších, ty pak do ještě obecnějších, až zbyla jen jedna úplně základní: Kde mám brejle?”

Představte si, jaké to je vyrůstat v 60. a 70. letech v USA, pokud jsou vaši rodiče bohémové až do poslední kůstky v těle. Že třeba bydlíte v domě prožraném červotoči, ale také v autě, ve stanu a chvíli třeba i pod širákem. Že se máma místo toho, aby vám uvařila večeři, radši vydá namalovat nádherný obraz. A když se zrovna nenapije nebo nevykrade sámošku, takže na pár dní zmizí, tak vás táta ve volných chvílích učí místo toho, abyste chodili do školy.

Přesně o tom píše autorka Jeanette Walls, jež románem Skleněný zámek - vzpomínky na dětství rekapituluje své dospívání. Ano, o standardní příběh rodiny střední třídy nejde, děti každý den bojují s realitou chudoby i nejisté budoucnosti. I přesto všechno z dětí ale vyrůstají skutečně silné osobnosti, jež se nejspíš navzájem milují a respektují více než v jakékoliv jiné středostavovské domácnosti té doby.

Krátce poté, co kniha vyšla, se stala bestsellerem magazínu New York Times a v žebříčku se pak 3 další roky držela. V létě 2017 navíc do kin vstoupil film The Glass Castle, jenž byl podle knihy natočený a kde si hlavní role zahráli Woody Harrelson a Naomi Watts.

Román české autorky Terezy Jandové, jenž vychází pod jejím pseudonymem Jakuba Katalpa, začíná třemi příběhy, co spolu na první pohled vůbec nesouvisejí. Nejdřív je tu Květa. Zemřel jí manžel a ona se cítí osaměle a neužitečně. Proto si ve sklepě vybuduje malou místnost, do níž zavře svého vězně, jemuž může vyprávět o svém životě.

Pak je tu na rakovinu umírající Akiko Ikadeová z Ameriky, jejíž manžel postupně ztrácí víru v její uzdravení. A nakonec se v románu Doupě setkáváme i s Vietnamkou Hoang Thi Anhovou, co opouští rodnou zemi a chystá se na nový začátek právě v Evropě. Ač to zpočátku vypadá naprosto nepravděpodobně, všechny životní osudy se nakonec protnou v našem hlavním městě.

Kniha o jiném pohledu na násilí, než vás naučí v tělocvičně. Podle Roryho Millera se totiž o násilí často dozvídáme od těch nesprávných lidí, a to dokonce i v posilovnách. Hlavním důvodem je fakt, že nás tu trénují lidé, kteří se se skutečným násilím v terénu na vlastní kůži nikdy nesetkali, a umí tak čelit jen tomu, jež se učí právě v tělocvičnách.

Seržant Rory Miller bojová umění vyučuje už od roku 1981. Jako velitel vězeňské zásahové jednotky ale hlavně prošel stovkami střetů s jedněmi z nejhorších násilníků planety. Zároveň není blázen, aby čtenářům tvrdil, že se díky jeho knize naučí ubránit v terénu, dává nám ale na násilí nový pohled, jenž nám podle něj při reálném útoku opravdu pomůže.