Otevřené (b)rány ticha

Knihu povídek z Ostravska významné spisovatelky Lydie Romanské nejlépe charakterizuje tato část doslovu z pera Jana Trtílka:

Je nedělní noc zvuků prostá a v ní doznívá Ticho. Tvé Ticho plné zvuků poznamenaných Ostravou. Drsných zvuků hutí, dolů, zvuků doléhajících k nám z harendy po vyfárání havířů, zvuků svatebního veselí, kde se jedí a následně dáví klobásy ze starého vysloužilého hornického koníka. Doznívá ve mně drsná zkušenost Štěpky na službě, nervózní ticho plné cinkání Ferdinových lahváčů; cítím zápach Janovské, jejích bércových vředů a mokvajícího masa pod špinavými obvazy. Doznívá ticho tak plné ohlušujícím hukotem požáru, který stále plál v duši Adama Synka. Doznívá hluk zápasu duchovna a tělesnosti, který důvěrně znám a také občas svádím. Doznívá ve mně Ticho, které stále čeká na píseň klarinetu, ale ona nepřichází. Přesto je v tom tichu zvuk klarinetu patrný. Ne tím, že by ho v tom tichu bylo slyšet, je patrný právě tím, že v tom tichu chybí. A tak je to i s významem a patrností lásky; tolik podob má ve Tvých knihách…