Přežil jsem třiatřicet

Druhý: „Buď rád za to, co máš. Proč chceš změnu? Chybí Ti něco?“ První: „To ne, ale myslím, že bych se mohl mít lépe.“ Druhý: „Já bych to neriskoval.“ První: „Kdo nic neztratí, nic nezíská.“ Druhý: „Dělej tedy, jak myslíš. Ale vsaď se, že to nedopadne dobře.“ První: „Jak se vlastně jmenuješ? S cizími se nevsázím.“ Druhý: „Já žádné jméno nemám, ale nejčastěji mě nazývají ‚osud‘.“ Kdyby tato konverzace opravdu proběhla, zřejmě by se náš hrdina zásadních změn vyvaroval. Jenže k ní nedošlo, s osudem se nediskutuje. Bylo mu přes třicet a každodenní vysedávání v kanceláři už mu lezlo na mozek. Spořádaný klidný život byl fajn, ale nenaplňoval ho. Hraní her a sledování seriálů mu najednou přišlo jako ztráta času. Sebekriticky se ohlédl na pár předchozích let a rozhodl se znovu zamíchat životní karty. Opět propadl kouzlu cestování, turistiky a čemukoliv, co skýtalo alespoň špetku adrenalinu. Jeho drahá polovička nadšení ze změn nesdílela, tak se rozešli. A tento konec starého započal jedno velké životní dobrodružství plné lásky, napětí, zklamání, radosti i útrap. Epizody větší i menší se společným jmenovatelem – vnímání světa vesele a s nadhledem. Příběh, který se opravdu stal.